Recenze: The Last of Us

Herní a filmový průmysl se stále více protínají. Filmaři hledají ve světě jedniček a nul silné látky, jimiž by mohli ohromit diváky v přítmí kinosálů. A herní studia naopak přebírají filmové postupy, aby svým hráčům nabídla co nejintenzivnější a nejepičtější zážitek. Mafie, Uncharted, God of War a jím podobní jsou vyloženou slastí pro své pojetí, kdy prezentace příběhu, hudba, dabing, ingame animace atd. vytváří kompaktní celek, který je zábavné i „jen“ sledovat. Dokonalá souhra formy a obsahu.

Bezpochyby nejdál v daném stylu zašli tvůrci trilogie Uncharted – studio Naughty Dog. Jejich konzolový Indiana Jones se stal zcela po právu jednou z nejvýraznějších tváří konzole Playstation 3. Třetí díl atakovat nejvyšší známky (96% v recenzích!), díky čemuž stálo studio v nevděčné pozici. Stvořilo opěvovanou hru a chtělo přijít s něčím úplně novým, takže došlo na oznámení postapokalyptického The Last of Us. Tak trochu to připomínalo situaci Christophera Nolana, který po fenomenálním Temném rytíři ohlásil Počátek. Ne, že by mu fanoušci nevěřili, ale… bylo opravdu kam stoupat? Jak dokázal ohromný úspěch Počátku, bylo. A stejné je to s The Last of Us. Poznáte ruku vypravěče, protože jisté funkční postupy netřeba obměňovat. Přesto je výsledný zážitek jiný. A v tomto případě i mnohem lepší. 

The Last of Us je příběhem lidí, kteří musí v nehostinné vizi budoucnosti přežít. Svět skončil díky pandemii v troskách, v nichž procházejí živí mrtví a lidé jsou legendami. Ale tady nejde o hnijící zombie, ani o stvůry schovávající se před světlem. Zdejší mutanti vykazují vražedné touhy a buď ještě připomínají cosi lidského, nebo už se z nich stali absolutní zrůdy. Bohužel ani přeživší není dobré potkávat. Lidé zoufale bojují o zásoby, utvářejí nebezpečné frakce a každého, kdo „není s nimi“, vnímají jako nepřítele. V tomhle světě je zkrátka každý sám sebe. A to včetně hrdiny Joela, který dostane coby pašerák za úkol dopravit nezvyklý balíček – mladou dívku Ellie.

Málokdy se vidí natolik poučená hra. Jedna věc je výborně napsaný scénář, který se stará a pravidelná překvapení, umožňuje postavám skutečně ožít a celou dobu táhne pozornost svých hráčů. Stále to u velkých titulů není pravidlem, dá se ale říci, že je příběhové lince a vývoji charakterů u velkých her v současné době věnována v herní branži stejná péče, jak u filmu. Poučeností myslím nyní principy a postupy. Způsob dávkování herních možností, gradace obtížnosti, rozložení úkolů a samozřejmě nesmím zapomenout na ovládání, které je alfou i omegou každé hry. To všechno funguje v The Last of Us – bez zbytečného přehánění – dokonale. Není to otázka přehnaného entusiasmu. Pamatujete, jak vybroušeným klenotem byl zmíněný Temný rytíř? Nešlo o hype. Byla to krystalicky přesná práce, fungující ve všech myslitelných ohledech. S touhle hrou je to stejné.

Bude vás těšit každou minutu, ať už samotným vývojem příběhu, chytře navrženými lokacemi, které sice neumožňují absolutní svobodu pohybu (podobně jako v Uncharted vás hra chytře vede za ručičku a dovolí vám vždy vidět jen určitý úsek celku), ale umožňuje variabilní hratelnost. Chcete být divoký jako Rambo, vrhat se do honiček a pokoušet štěstí osudu? Může být. Dostane vás nedostatek nábojů i energie, ale hru nakonec projdete (i v tom „hurá“ stylu lze najít klíč na úspěšnou likvidaci s minimem šrámů). Přesto se vyplatí být taktik. Pokud vidím hlouček nepřátel, kteří nestojí daleko od sebe, je šikovnější je nalákat zvukem na jedno místo a všechny vzít jednou bombou, než začít bezhlavě pálit. A co je nejlepší – hra vás tohle naučí! Přímo motivuje k přemýšlení, jak nejlépe a co nejefektivněji projít lokace (ať už s hlasitějším či plíživějším stylem). Je čistě na každém, jakou taktiku si zvolí. A je mi upřímně líto hry Metro: Last Light, která také vychází nyní, má podobné principy a i když vůbec není špatná, vedle The Last of Us se jeví jako chudý příbuzný (ti, co nemají Playstation, za ni nicméně budou rádi).

Kapitolou samou pro sebe je grafika a velkolepost, s jakou v Naughty Dog pracují. Prozrazovat více by byl hřích, protože tohle je zkrátka nutné zažít „na první dobrou“ s ovladačem v ruce. Párkrát mi během hry každopádně spadla brada a je obdivuhodné, co Naughty Dog z Playstation 3 umí (z technického hlediska) vymáčknout. Samozřejmě, existují hry s věrnější grafikou, ale míra detailů je v The Last of Us ohromující (v případě obličejů lze kupříkladu skutečně mluvit o hereckých výkonech – vidíte každý záchvěv emocí).

Svou roli hrají i detaily, ať už mluvíme o živém světě plném nejrůznějších odkazů či nenucené interakci postav. Ve hře je člověk málokdy sám. A druhá postava naštěstí není na obtíž. Nejenže se takticky drží ve stínu a nevytváří bariéry, ale dokonce umí v případě potřeby pomoci. Vyloženě mi vyrazilo dech, když jsem byl krůček od smrti a náhle se přihnala Ellie a dobře mířenou ránou cihlou mi zachránila život. Bylo by naivní na to spoléhat (za celou hru mi pomohla možná 3x), ale díky tomu je hra ještě o něco napínavější. 

The Last of Us není krátká hra. Nabízí 13 hodin herního času (pro méně zvídavé méně, pro důkladné ještě více), přičemž ani jednou hra neupadne do stereotypu. Chytře totiž nevyužívá jen zákeřný virus k rozpracování zápletky, ale i samotné přeživší, kteří jsou stejnou hrozbou. Přiznám se, že mi výsledná herní doba přišla nakonec i krátká. Není. Ale ta hra je tak dobré, že bych v jejím světě rád zůstal ještě pár hodin. Nebo i týdnů. Jeden z mála klenotů, který dohrajete a budete mít touhu ihned začít zase od začátku. 

The Last of Us je nejen jednoznačně nejlepší hrou současné generace konzolí, ale dost možná i nejlepší vzniklou hrou vůbec. Kdo nehrál, nepochopí. Kdo ano, bude v nejbližší době těžko nadšeně hrát něco jiného.

Hodnocení: 100%