Recenze: Temné stíny

Kultovní režisér Tim Burton se znovu spojil se svým oblíbencem Johnnym Deppem. Tentokrát se společnými silami vrhli na příběh rodiny upíra Barnabase Collinse.

Vše začalo roku 1752, kdy rodina Collinsových dorazila se svým malým synem Barnabasem na lodi do Ameriky. Stačilo 20 let a vyrostlo ve státě Maine město Collinsport. Již dospělý majitel panství Barnabas (Johnny Depp), jehož rodiče zesnuli při tragické nehodě, si užívá plodů nabytého úspěchu. Své prostopášnictví však zaměří na Angelique Bouchard (Eva Green), jíž tím zlomí srdce. Angelique je ke smůle Barnabase čarodějnice, muže prokleje a udělá z něj upíra. Poté zničí jeho rodinný podnik a nechá ho pohřbít zaživa.

O dvě stě let později je Barnabas osvobozen z hrobu. Rok 1972 je mu naprosto cizí, jedna věc se ale nezměnila. Jeho rodina si zaslouží to nejlepší. Vrátí se proto na panství Collinwood, aby obnovil jeho padlou slávu.

Historie Temných stínů je až nezvykle barvitá. Původně šlo o gotickou mýdlovou operu ze šedesátých let minulého století, která se vysílala denně a za pětiletou existenci vzniklo neuvěřitelných 1225 epizod. Šlo o zcela unikátní projekt, neboť se zaměřoval na paranormální jevy a přesto byl „něco jako Tak jde čas“, akorát s kvalitním dějem a hereckými výkony. V našich končinách se bohužel nikdy nevysílal a první seznámení z Collinsovými jsme zažili až v devadesátých letech, kdy televize Nova (v hlubokých nočních hodinách) vysílala 12ti dílný seriál z roku 1991. Ten sice nedosahuje kvalit svého předchůdce, fanoušci fenoménu ho ale vzali jako milý doplněk.

Velikost celého fenoménu je tudíž pro českého diváka naprosto nepochopitelná, neboť se seriál z roku 1991 dočkal pouhé jedné sezóny (navíc s otevřeným koncem) a Burtonova novinka Temné stíny (2012)  je vstupem na neznámou půdu.

Jak už to tak u současných remaků slavných seriálů bývá, přistoupili tvůrci k adaptaci lehkou rukou. Po vzoru Starsky & Hutch (2004) či 21 Jump Street (2012) se vydávají celovečerní Temné stíny cestou humoru. Neberou se vážně a každou minutu jasně říkají, že hororová složka je zde čistě na okrasu a důležitý je nadhled. Právě tato skutečnost rozdělí diváky na dva tábory.

Jde totiž o filmu Tima Burtona, což sebou chtě nechtě nese jistá očekávání. A ne každému bude milé, že král ponuré atmosféry upřednostnil komediální složku nad temnotou a namísto aby ohromoval osudovým příběhem zrádné lásky, baví se poetikou květinových sedmdesátých let a Barnabasovým „vstupem za zrcadlo“, kdy i prostá televize může působit jako největší zdroj magie.

Těžko lze filmu odepřít precizní výpravu, vypiplaný vizuál, vynikající hudbu či téměř dokonalý casting. Pokud něco drhne v rámci filmového vyprávění, je to zbytečně nahuštěný závěr, v němž již Burton přepne na čistou atrakci a vršením efektů začne unavovat. Podobně problematické je obsazení Barnabasovy osudové lásky, kvůli níž vzdoruje půvabům čarodějnice. Při vší vůli si neumím představit muže, jenž by dal přednost plaché Bella Heathcote před sexy dračicí Evou Green.

Čekat druhou Ospalou díru (1999) se tentokrát opravdu nevyplatí, přestože k tomu může základ příběhu nabádat. Temné stíny mají blíže ke komediálnímu pitvoření v Beetlejuice (1988). Pro někoho to bude (především pro milovníky drsnějšího Burtona) nevyhnutelné zklamání. Pro jiné příjemná oddechovka s řadou milých momentů, které polechtají jejich bránici.

Hodnocení: 70% 

P.S. V jednom zůstal Burton věrný celé své tvorbě. Temným stínům nechybí jeho tradiční láska ke kreaturám, které mají podle něho ve světě vždy větší právo na štěstí, než prohnilí lidé.